Stranger

Na okraji malého města, kde se mlha drží déle než kdekoliv jinde, stojí opuštěný dům. Lidé kolem něj chodí rychleji než obvykle, a když už se o něm mluví, dělají to jen šeptem. Říká se, že kdysi patřil muži, který se zabýval věcmi, jež by měly zůstat skryté.

Ten dům jsem viděl poprvé jednoho chladného podzimního večera. Nebyl jsem pověrčivý. Naopak – vždycky jsem věřil, že všechno má logické vysvětlení. Možná právě proto mě to místo přitahovalo. Okna byla zabedněná, zahrada zarostlá a brána visela jen na jednom pantu. Přesto jsem měl pocit, že nejsem sám, kdo se na ten dům dívá.

Když jsem se přiblížil, všiml jsem si něčeho zvláštního. Na jedné z okenních desek ležela stará kniha. Jak se tam dostala, jsem netušil. Opatrně jsem ji vzal do ruky. Byla těžká, s koženou vazbou a bez názvu. Jakmile jsem ji otevřel, ucítil jsem podivný chlad, který se mi rozlil po páteři.

Stránky byly popsané ručně, neznámým jazykem. Jen na několika místech byly vložené poznámky v češtině. Jedna z nich mě zaujala: „Neotvírej po setmění.“ Samozřejmě bylo už dávno po setmění.

V tu chvíli jsem uslyšel zvuk. Tiché klepání, jako by někdo byl uvnitř domu. Ztuhl jsem. Dům byl přece opuštěný. Pomalu jsem se otočil ke dveřím. Byly pootevřené, i když jsem si byl jistý, že předtím byly zavřené.

Nevím proč, ale vstoupil jsem dovnitř.

Vzduch uvnitř byl zatuchlý a těžký. Podlaha vrzala při každém kroku. Držel jsem knihu pevně v ruce, jako by mě mohla chránit. Klepání se ozvalo znovu – tentokrát z patra.

„Haló?“ zavolal jsem, ale odpovědí mi bylo jen ticho.

Schody byly úzké a temné. Když jsem vystoupal nahoru, všiml jsem si dveří na konci chodby. Byly zavřené, ale zpod nich prosvítalo slabé světlo. To nedávalo smysl. Elektřina v domě už dávno nefungovala.

Přiblížil jsem se a položil ruku na kliku. V tu chvíli se kniha v mé ruce začala sama otevírat. Stránky se rychle otáčely, jako by je poháněl neviditelný vítr. Nakonec se zastavily na jedné stránce.

Tentokrát jsem textu rozuměl.

„Ten, kdo čte, byl vybrán.“

Srdce mi začalo bušit. Než jsem stačil zareagovat, dveře se samy otevřely.

Místnost byla prázdná. Jen uprostřed stála židle. A na ní… jsem seděl já.

Zíral jsem na svou vlastní tvář, bledou a nehybnou, s prázdným pohledem upřeným přímo na mě. V tu chvíli mi došlo, že to není odraz ani iluze. Bylo to skutečné.

Kniha mi vypadla z ruky.

Postava na židli se pomalu zvedla. Každý její pohyb byl zrcadlem mého, jen o zlomek vteřiny opožděný. Udělala krok ke mně.

A pak promluvila mým hlasem: „Teď jsi na řadě ty.“

Nevím, co se stalo potom. Probudil jsem se druhý den ráno doma, s knihou položenou vedle postele. Myslel jsem si, že to byl jen sen.

Dokud jsem se nepodíval do zrcadla.

Něco na mém odrazu nebylo správně.

Usmíval se, i když já ne.